Nejen jako poslankyně, ale i jako radní za ŽP a zemědělství se setkávám s činností ekologických spolků, již několik let. Bohužel jsem poznala i takové, které naší zemí prokazatelně škodí.

Příprava staveb, které i když vycházejí z dlouhodobé strategie státu a zásad územního rozvoje krajů, procesů SEA a EIA a řešení minimalizace dopadů na životní prostředí, přírodu a životní prostředí obyvatel u nás zřejmě není na dostatečné úrovni. Ukazuje se totiž, že žádná významná stavba se neobejde bez aktivit ekologických spolků.

Snad každá česká stavební společnost má s akceschopností a angažovaností těchto spolků své zkušenosti. Představitelé ekologických spolků prokazují „neocenitelné odborné služby“, využívajíc ve všech řízeních všech nástrojů a opravných prostředků, aniž jsou jim přitom upřena jakákoliv práva. Jejich jedinečná oponentura, založená  převážně jen na dokonalém odhalování procesních či správních chyb a často postavená i na nepřezkoumatelných argumentech (které nemají často nic společného ochranou přírody), nejsou ve svém důsledku ničím jiným, než uměle vytvořenými překážkami a důvody k prodlužování správních řízení a oddálení planosti daných rozhodnutí.

Účelem jejich obrovského úsilí je proces povolování prodloužit, zacyklit a dosáhnou toho, aby úředník udělal formální chybu, která povede ke zrušení jeho vlastního rozhodnutí. Spolky mají možnost účastnit se všech správních řízení. Bylo by však logické, aby své požadavky a argumenty k dané věci uplatňovaly hned na začátku procesu, aby bylo možné s jejich připomínkami pracovat hned při technickém řešení. Zároveň by mělo být běžnou praxí, že svou argumentaci oponent doloží a podpoří také návrhem uspokojivého řešení. To se v případě oponentury ekologických spolků téměř nikdy neděje, a bývá také světlou výjimkou, že uplatňují oprávněné požadavky na ochranu životního prostředí. Rozhodující většina (až 90%) jejich námitek a argumentů v odvolacím řízení se týká stížností na nerespektování jejich právních nároků a na uplatnění námitek, které opět vedou k poukazování na domněle špatné vedení správních řízení. Otevřeně se dá konstatovat, že svou aktivitu nesměřují k pomoci tomu, aby se veřejně prospěšný záměr stavby ekologicky šetrně realizoval, ale ke zmaření záměru.  To všechno s sebou nese náklady. Všichni se tak zabýváme nekonkrétními a často neopodstatněnými připomínkami a náklady s tím spojené nikdo neřeší.  Zatím asi nikomu nevadí, že stát z peněz daňových poplatníků tyto spolky často financuje a spolky mu za to „pomáhají“ nečerpat evropské dotace, stavby přerušit či přímo zastavit dokud nejsou dostatečně vypořádány všechny jejich aktivistické námitky. A škody? Ty už nikdo neřeší! Ale umíme to zdůvodnit: říkáme tomu občanská společnost.

Vypadá to tak, že na straně ekologického aktivisty je právo na všechno (na co vlastně?), a na straně investora a správních orgánů jen povinnost splnit vše ať to stojí, co to stojí! Ať je požadavek oprávněný či neoprávněný! Odpovědnost ekologických aktivistů za své jednání je jen obecná (a ani ta se neuplatňuje!). Pro námitky totiž zákon nevymezuje požadavek na jejich odbornou ekologickou argumentaci, a nežádá ani návrh jak problém řešit, a opomíjí hmotnou odpovědnost za případně nesprávné názory a prosazená řešení. Nikoho pak nezajímá ekonomika staveb ani efektivnost řešení.

Investor (projektant, zodpovědný technik, rozhodující správní orgán, který záměr schválí….) si své záměry a řešení musí umět obhájit před veřejností, nadřízenými, kontrolními orgány a před oponenty. Jsou to snad všichni nezodpovědní a přírodu nemilující a neochraňující jedinci?  K čemu máme odborné státní instituce a odborné komory, když je přehluší silný hlas občanských spolků?

Margit Balaštíková

Categories: Nezařazené

X