Rozhodnutím Velké Británie odejít z Evropské unie jsou zaskočeni všichni – zastánci Brexitu i jeho odpůrci. Hodně se teď spekuluje, ale jasné není téměř nic. Za pragmatické považuji udělat v českých podmínkách to, co na straně Velké Británie jasně říká nová premiérka Theresa Mayová: vzít rozum do hrsti a jasně formulovat naše národní zájmy a naše národní možnosti v rámci EU. Zájmy prosazovat a možnosti nabídnout. Hledat spojence, ale spoléhat především sami na sebe. Z hlediska svých zemědělských zkušeností si přitom odpovídám na tři základní otázky:

  1. Jaký význam má naše členství v EU pro české zemědělství?

V roce 2004, kdy Česká republika do EU vstupovala, bylo naše zemědělství rozhodně v lepší kondici, než je dnes: naše soběstačnost v potravinách klesla. Struktura zemědělské výroby se jednoznačně zhoršila, naši zemědělci a potravináři jsou okolnostmi donuceni orientovat se stále více na produkci s nižší přidanou hodnotou. Podíl nejjednodušší rostlinné výroby se zvyšuje a podíl výroby s vyšší mírou zpracování klesá. Živočišná výroba téměř mizí. Zemědělství u nás tvoří stále menší část HDP, ubývá zde pracovních příležitostí, kapacity jsou nevyužité, ubývá zemědělská půda.

Spotřebitel může mít radost ze stagnujících či klesajících cen potravin, což způsobují především potraviny z dovozu. Za těmito nízkými cenami ovšem není schopnost vyrábět levněji. Francouzský, italský, nebo španělský zemědělec není schopnější než český. Mnohdy je v horší kondici, přesto se mu vede líp. Dalším hybatelem nízkých cen je tendence ke snižování kvality. Pokud chce výrobce na takto deformovaném trhu obstát, musí snížit náklady. Tak vznikají potraviny z náhražek, potraviny chemicky stabilizované, obarvované, dochucované, které útočí na naše zdraví, ale jsou levné a tím pádem i vyhledávané. Teprve teď se probouzejí příslušné orgány a nastavují nějaké mantinely, podporují kvalitu, podporují český původ. Je to ovšem zase jen řešení dílčích důsledků, místo odstraňování základních příčin.

 

  1. Proč Britové odcházejí z EU, místo aby prosazovali její reformu? A je vůbec EU reformovatelná?

Británie odchází z Evropské unie s pocitem, že jí toto společenství nevyhovuje a že bez něj jí bude lépe. Byla bych samozřejmě raději, kdyby tak silná země tlačila na potřebné změny uvnitř EU, místo aby odcházela. Ale buďme realisty. Ani nám už EU nevyhovuje tak, jak funguje, ale pořád jsou tu dvě velké hodnoty: jednotný evropský trh a na něm obrovské množství relativně bohatých lidí. Koncentrace vysoké kupní síly je v Evropě zdaleka největší – to nemá Amerika, to nemají nejlidnatější země v Asii, ani nejbohatší země na Východě. Svět se sice rychle rozvíjí, tyto megaekonomiky sílí, ale na Evropu v tomto ohledu ještě nemají. Na tom se podílíme a z toho můžeme mít prospěch. Nelze se ovšem smiřovat s tím, že silnější země využívají naše levné pracovní síly, zároveň prostřednictvím supermarketů ovládají náš domácí trh, prostřednictvím bank náš peněžní trh, dotacemi ze svých národních rozpočtů deformují komoditní trh a tak nás vytlačují do pozice druhořadých členů, téměř do pozice závislých kolonií. Obávám se, že pouhá reforma nestačí. EU je společenství, ve kterém rozhodují nevolení úředníci o věcech, které mají fatální důsledky pro spoustu lidí, ve kterém se národní politici stávají nadnárodními, a svým zemím se vzdalují. Řekla bych že nás čeká spíš revoluce nebo konec. V Unii dominuje Německo a Francie. Tyto země jsou ekonomicky nejsilnější a tedy mají jiné zájmy a jiné možnosti než ostatní členové. Tak si to už konečně přiznejme. Oni chtějí naše trhy, my potřebujeme jejich investice. Co je na tom špatného? Francie je navíc zemí ohroženou. Je zadlužená, její sociální systém se zdá neudržitelný, narůstají tu drahé sociální, rasové a národnostní konflikty a sílí extrémismus. Nikdo to neřeší, nikdo o tom v EU ani nemluví. Umím si představit velké politické a ekonomické otřesy v této zemi a nemusí to dlouho trvat. To by asi byl větší problém, než celý Brexit. Kolik energie věnovaly elity EU těmto otázkám? Srovnejme to s úsilím, vyvíjeným kolem úsporných žárovek, nebo pomazánkového másla. Když to shrnu, prostě bych se nebránila určitému rozvolnění Lisabonské smlouvy tak, aby se společenství soustředilo na to podstatné, co opravdu všichni potřebují. S tím souvisí za nás i nutná zásada -chceme-li v EU něco změnit, musíme tam vysílat jen své nejschopnější a nejúspěšnější zástupce.

  1. Soběstačnost v potravinách je zbožné přání, drahý přepych nebo klíčová nezbytnost?

Je to samozřejmě naprostá nezbytnost, když ne z jiného, tak jistě z bezpečnostního hlediska. Snad si ještě pamatujeme na levné hovězí maso, pár let bylo výhodnější dovážet než držet vlastní stáda. Dnes jsou veškeré ceny masa někde úplně jinde. Proč? Protože například my už svého vepřového nemáme dostatek a musíme dovážet. Naši dodavatelé to vědí a tak na naší závislosti vydělávají. Proto je potravinová soběstačnost důležitý imperativ, ze kterého nelze slevovat. Když naši zemědělci vyklidí své pozice, v případě nutnosti už nebude cesta zpátky tak jednoduchá. Zemědělskou výrobu neobnovíte za měsíc, dokonce ani za rok ne. Už naše dnešní míra závislosti na dovozu potravin je vysoká, podle mého názoru kritická. K tomu se dopracovaly minulé vlády, které našim zemědělcům nedokázaly vyjednat odpovídající podmínky, neřešily problémy v zárodku, zabývaly se až důsledky těchto problémů a to ještě pouze částečně. Přijali jsme produkční kvóty, maloobchodní trh jsme předali nadnárodním řetězcům a nijak jsme je neregulovali, pro peníze musí zemědělci do bank, které jsou rovněž v rukách zahraničních majitelů a žádný z těchto partnerů zemědělcům reálně nepomůže. Právě naopak. A zákony stojí proti nim.

Margita Balaštíková

 

Categories: Nezařazené

X